Jsme dobří

Hana Grofová 2.1.2019

Naše dětství neodmyslitelně provází věta: „Chovej se slušně a buď hodná/ý!“ Je to věta, která z nás má udělat dobré děti, nebo alespoň takové, s nimiž nejsou problémy.

Hana Grofová / intuitivní koučink

Podobné výchovné metody nás mají formovat a postarat se o to, aby z nás jednou vyrostli dobří lidé. Korekce našeho chování pomocí všemožného rozkazování patří mezi nepsané a společensky uznávané normy. Stačí říci: „Co by tomu řekli lidi? Nezlob a chovej se slušně nebo tě potrestám!“ a už od dětství nás povelový strašák drží v mantinelech naší společenské přijatelnosti a tzv.„dobroty“.

Jsme věčně na pochybách

Neznám žádného dobrého člověka, který by si o sobě myslel, že je skutečně dobrý. Většina z nás o sobě celý život více či méně pochybuje. Většina z nás se s otázkou „vlastní dobroty“ nějakým způsobem konfrontuje. Většina z nás podrobuje své domnělé morální kvality drobnohledu nejen ve svém nitru, ale utvrzuje se o představě vlastní dobroty také v kontaktu s ostatními lidmi a celým světem. Všimli jste si, že člověk, který dělá něco velmi nesprávného a škodlivého, si otázku o vlastní dobrotě takřka nikdy neklade? Naopak bývá přesvědčen o své pravdě. Jeho obrana je neproniknutelná.

Ovlivňuje nás naše představa?

Nejenom, že si otázku o vlastní dobrotě vědomě a často spíše nevědomě připomínáme, my podle ní zpravidla i žijeme. Jenže jak? Vedeme skutečně dobrý život? Nebo často vedeme život, ve kterém nás tato myšlenka brzdí? Pro většinu z nás je představa, že jsme zlí, skutečným strašákem, pro některé dokonce noční můrou. Část lidí bohužel uvěří myšlence, že jim dobrota nikdy nebyla a ani nebude vlastní, a na tomto nezdravém základě pak postaví celý svůj budoucí život.

Mistři v odsuzování sebe / Naše chování (rozhodování) řídí strach

Většina z nás má v sobě díky konfrontování se s představou o vlastní dobrotě zabudovaný jakýsi neviditelný vnitřní kompas, který nás naviguje všemi situacemi a kormidluje naše rozhodnutí a chování podle šablony – být dobrý/být zlý. Někdy jsme až k smrti vyděšeni, co by naše chování mohlo způsobit, a tak svoje reakce a přístup preventivně omezíme na kýžený výsledek – zůstat dobří/zůstat zlí. Strach, který naše rozhodování nejvíce ovlivňuje, bývá v našem vnitřním systému od dětství tak hluboce zakořeněn, že si jeho určující sílu jen málokdy dokážeme uvědomit. Zpravidla si bohužel vůbec nejsme vědomi, co všechno ovlivňuje naše současné reakce a chování.

Jak naše rozhodování probíhá, když nevíme, zda jsme dost dobří? Především tak, že nám představa o dobru a zlu, která nám byla vštípena, při jakémkoli rozhodování bez našeho vlastního uvědomění naskočí jako první, automaticky podle ní jednáme a ani o tom nevíme. Dokonce i v případě, že nás jednání podle těchto zásad zraňuje nebo frustruje.  Tento přístup bohužel často omezuje možnost vidět situaci takovou, jaká ve skutečnosti je. Málokdy pak míváme šanci rozhodnout se a zareagovat v souladu s našimi skutečnými potřebami i pravou podstatou. Nevyřešená vnitřní konfrontace „dobra“ a „zla“ nám tak mnohdy skryje podstatu problému i jeho optimální řešení. Navíc nám znemožní vidět sami sebe takové, jací skutečně jsme. Buď náš pohled na sebe zbytečně zatemní, nebo ho naopak falešně zbarví do růžova.

Pohádky nám dělají medvědí službu

JJe též zarážející, že pojem být zlý a nebýt dobrý je pro nás v tomto kontextu vlastně zcela abstraktní, neuchopitelný, opředený mnoha různými významy. Jeho definice je totiž mnohem více ovlivněna podmínkami vštěpovanými do nás v dětství než skutečným významem slov dobro a zlo. Mnohdy se tak v dospělosti stále zoufale honíme za naplněním jakéhosi iluzorního pojmu, který však nemá pro naši existenci žádné reálné opodstatnění.

Jsme dobří, jsme dobří již ze své podstaty. A vždy jsme byli.

A to i v případě, že jsme od dětství pravidelně slýchali cokoliv jiného. Přiznání si této pravdy nám umožní pro svoji dobrotu skutečně něco udělat. Schopnost uvěřit ve vlastní dobro, v naše právo být dobrý podle sebe a především pro sebe, přináší revoluci v osobním postoji a v pohledu na sebe i na náš život.

Osvoboďte se a přestaňte se bát

Vydáme-li se tímto novým dosud neprobádaným směrem, patrně nás zaskočí mnoho starých přesvědčení i spousta obav, co vše se nám může stát, pokud myšlenky pracně vštěpované rodiči i dalšími autoritami s konečnou platností opustíme. Jednou z důležitých cest je přijetí sebe a vlastního dobra v nás. Tato cesta je úzce spjatá s pěstováním lásky, úcty a pokory k nám samým. Vede k poznání, že jsme sami pro sebe nejlepší autoritou a rádcem. Nutí nás k přijetí zodpovědnosti. Nabádá nás k opuštění vnitřního boje i všudypřítomného strachu z domnělých následků.

Stačí učinit první krok a výsledky nás překvapí. Následné poznání je osvobozující. Zažijeme sami sebe ve své autentické podobě. Zjistíme, že místo toho, abychom byli vlastním soudcem, se můžeme sami sobě stát nejlepším přítelem. Půjdeme životem lehčeji. Mnohem snáze pak uvidíme, že někdy děláme chyby, které jsou spíše zkušenostmi, někdy vycházíme z omylů, špatných předpokladů nebo z vlastních špatných pohnutek. Také čas od času neříkáme pravdu nebo ji zamlčujeme před ostatními i sami před sebou. Můžeme připustit, že děláme ledacos, na co nejsme hrdí. Vzniká nám však cenná příležitost se svými nešvary a nesprávnými životními návyky, sobeckostí, zbabělostí nebo čímkoliv jiným něco udělat. Nemusíme být takoví. Můžeme si to přiznat. Můžeme své chování změnit.

Můžeme začít uplatňovat svá skutečná práva a ukázat světu, co v nás opravdu je a k čemu máme talent. Můžeme svoji laskavost, srdečnost, přátelskost a všechny své dobré vlastnosti radostně ukazovat světu. Nemusíme je podrobovat zkoumání, zda jsme vůbec oprávněni a hodni je mít. Můžeme činit cokoliv, co považujeme za správné, a co ukazuje, jací ve skutečnosti jsme.

Jsme dobří a vždy jsme ze své podstaty byli.

Toto úlevné konstatování nám dává možnost být k sobě pravdivější a žít život, který bude lépe vystihovat nás a naši životní cestu. Můžeme být dobří podle sebe a nestarat se o soudy ostatních. Teprve pak nás možná ocení i okolí. Postupně celý svět uvidí, že jsme skutečně dobří lidé a žijeme v souladu s vlastní láskou, úctou a pokorou.

© Hana Grofová