Pojď ke mně dál! Jdi ode mě blíž!
Aneb jak se nezbláznit, když jako vysoce empatický člověk slyšíte to, co mělo zůstat vaším uším skryto.
Příběh zničeného kávovaru aneb co je schované za naší nespokojeností
Rozbitý kávovar, papírová bitva, pocity křivdy a nespravedlnosti. Jak z toho ven?
Vězení vlastních přesvědčení – co ti dlužím a co dlužíš ty mně?
Probudila jsem se obklopená mlhou. Připadám si jako za závojem. Svět je rozmazaný a já se v něm nechci orientovat. Škoda, už musím vstávat.
Takto někdy vypadá mé ráno. Den, kdy si nechci přiznat pravdu. Konfrontovala jsem se s nějakou událostí a přeji si, abych to byla já, kdo za nic nemůže.
Ivana
Dlouho jsem se snažila zmírnit následky zranění svojí duše. Najednou jsem měla pocit, že jsem při své cestě do svojí plné síly narazila na skleněný strop. Někde uvnitř jsem věděla, jak krásně vypadají další patra. Ale i když jsem se snažila si spoustu věcí načíst...
Přísnost, disciplína, úsilí, vůle. Jsme ale šťastní?
Hledala jsem obyčejné lidské štěstí. Myslela jsem si, že když tomu věnuji veškeré úsilí, tak to dokážu: „Když nemůžu, přidám“,…
Dnes už vím, že jsem se rozhodovala pouze rozumem a opakovaně na sebe tlačila.
Nejnovější komentáře