Určuje bolest náš život?

Hana Grofová 15.9.2019

Možná vás to překvapí, ale je to právě strach z bolesti, který určuje průběh každého našeho dne i celého našeho života. Bolest je hlavní motivací i brzdou v každém kroku, který se rozhodneme učinit. Bolest je pocit, kterému se většina z nás vědomě či nevědomě vyhýbá a kterého se bojí. Bolest je odvrácenou stranou lásky.

Hana Grofová / intuitivní koučink

Bolest má spoustu podob a vzniká ve všech oblastech našeho bytí. Někdo se více obává bolesti fyzické, jiný zase té emoční, v podobě smutku, obav a strádání. Jedna věc je však s bolestí spjata nejvíce. Je to láska. Právě na ztrátu lásky v jakékoliv podobě totiž reagujeme nejcitlivěji. Bojíme se citové bolesti, která by mohla vzniknout následkem našeho jednání a našich rozhodnutí ve vztazích. Bojíme se, že lásku ztratíme nebo že bolest způsobíme našim blízkým. Nemyslím jen lásku mileneckou a partnerskou. Souhrnně se problém týká spíše principu lásky všeobjímající. Každý z nás se totiž chce cítit světem kolem sebe milován a přijímán.

Svůj život a s ním spojené postoje k lásce vytváříme takřka neustále – nejvýrazněji ve chvílích, v nichž ztrácíme pocit přijetí, kdy jsme odmítáni nebo opouštěni.

Vzpomeňme si na situaci, kterou jsme pravděpodobně zažili všichni. Rozejde se s námi partner. Automaticky v nás vzniká silný pocit odmítnutí a ztráty. Budeme ignorovat bolest, propadneme sebelítosti, vybuchneme zlostí a rozhořčením nebo v nás emoce nepřirozeně zamrznou? Zůstane v nás po rozpadlém vztahu chaos, ublížení a zrada, pošramocená sebehodnota nebo odpustíme sami sobě i partnerovi a některé věci v sobě změníme? Jak se k sobě zachováme? Právě toto je klíčový moment, který ovlivňuje naše reakce nejen v mileneckých vztazích. V tento moment jsme se totiž konfrontovali s bolestnou skutečností, „že nás někdo nechce a nemůžeme to změnit.“

Bolest jako zrcadlo aneb Proč se nám dějí stále stejné trable

Pro průběh celého našeho života jsou určující zejména bolesti, které jsme potlačili a uschovali v sobě. Bolesti tak silné a všudypřítomné, že uděláme doslova cokoliv, abychom se jich na chvíli zbavili, nebo je už nikdy nepocítili. Bolesti, o kterých ani nevíme, jak k nám přišly.

Jak to funguje? Bolest může vzniknout v jakékoliv životní situaci. Velmi často se stává, že se do nás cosi bolestně vryje již v raném dětství – tedy ve chvíli, kdy ještě nemáme šanci se bolestné události vědomě postavit a zpracovat ji tak, aby v našem životě nepáchala další škody. S bolestí se však často nedokáží popasovat ani mnozí dospělí – místo toho, abychom rozvířeným emocím odhodlaně čelili, je často uschováme hluboko v sobě.

Zůstaneme u příkladu rozchodu. Tak partner nás nechce! Nemůžeme to ani vyslovit, natož tomu uvěřit. Ti, co situaci zažívají opakovaně (a nevyrovnali se s ní předtím), už tuší, že to muselo zákonitě přijít… Hra na schovku začíná a přicházejí ke slovu závislosti. Napneme všechny síly a začneme usilovně od rána do večera pracovat, utápíme se v alkoholu, upadáme do letargie a nečinnosti, přejídáme se nebo naopak houževnatě cvičíme, případně vášnivě nakupujeme věci, které vlastně vůbec nepotřebujeme. Dlouhodobě prokrastinujeme a nebo statečně děláme „jako by se nic nestalo“. Vše, abychom přehlušili bolest a neslyšeli sami sebe v duchu říkat – „Už zase nás někdo nechce a chyba je rozhodně v nás“.

Někdy bolest potlačíme vědomě a činíme tak proto, že se s bolestnou záležitostí nedokážeme v dané chvíli jinak vypořádat. Někdy naopak vyhodnotíme, že naše bolest je s ohledem na danou situaci neadekvátní a raději ji rovnou potlačíme. Ať už je důvod jakýkoliv, bolest v nás zůstane nevyřešená a stále živá.

Různé životní příhody nás pak s touto schovanou bolestí konfrontují. Potlačené emoce se nahlas, či potichu ozývají ve zdánlivě banálních situacích a my jsme jimi nepříjemně zaskočeni. Kolotoč se dále roztáčí. Vyřešit začátek této spirály bývá někdy velmi obtížné a hlavně nás ani nenapadne, kde, kdy a jak jsme k tak výrazné citové odezvě vlastně přišli. Všechny naše reakce jsou totiž zabarveny a ovlivněny konfrontací se starou nevyřešenou a zasunutou bolestí.

Často pak děláme špatné závěry, rychlé soudy, nařkneme své okolí z všemožných nepravostí, propadáme smutku nebo lítosti, dáváme věcem jiný význam… Vším se prolíná všudypřítomný strach, abychom zase neprožívali nové ústrky a (staro)novou bolest. Naše důvěra ve svět se pozvolna vytrácí a naše víra v dobré konce může být otřesena.

V takovéto konstelaci pak mnohem snadněji ztrácíme lásku k sobě, světu, konkrétním lidem. Cítíme se zrazeni, poškozeni, opuštěni nebo jakkoliv ohroženi. Reakce našeho okolí nás zraňují, vyčerpávají, rozčilují, přinášejí pocity zatracení a nepochopení. Realita nám brání prožívat lásku a způsobuje bolest. Máme pocit, že jsme prohráli, ustoupili, vzdali se nebo rezignovali.

Přes bolest ke světlejším zítřkům aneb Jsme pány svého osudu

Ovšem právě našimi postoji k sobě a okolí si tvoříme svět a budoucnost. V případě, že nadcházející zítřky vnímáme pochmurně a se strachem z bolesti, často se dopouštíme zrady sami na sobě. Snadno se pak vnímáme jako oběť vnějších okolností a světské nespravedlnosti.

Musí pro nás být zmiňovaný rozchod opravdu bolestnou ranou na celý život? Jestliže ano, může negativně ovlivnit naše budoucí vztahy. Následkem nezpracované bolesti možná budeme chtít mít ve všech partnerstvích kontrolu nebo budeme raději zachovávat bezpečný citový odstup. Případně zvolíme druhý extrém a staneme se na partnerovi závislí a budeme mu neustále ve všem ustupovat. V nejhorším případě se začneme vztahům důsledně vyhýbat nebo z nich při první příležitosti prchneme zpátky do bezpečného přístavu samoty. Přesvědčili jsme se totiž o tom, že „nejsme pro nikoho dost dobří a lásku si nezasloužíme“.

Pro naše další směřování je nesmírně důležité, v jaké podobě prožitou bolestnou část života přijmeme a jakou citovou odezvu v sobě uchováme. To záleží pouze na nás, na našem postoji. Je nesmírně odvážné, dokážeme-li svoji bolest akceptovat, přijmout, pochopit a vyrovnat se s ní.

Stejný rozchod pro nás totiž může být doslova požehnáním. Může to být naopak ta chvíle, kdy zjistíme, jací ve skutečnosti jsme a ujasníme si, jaké vztahy jsou pro nás ty pravé. Může se z toho stát i příležitost k uvědomění si své skutečné hodnoty a ceny nebo šance k dořešení prastaré zasunuté bolesti. Může to být i výzva k ujasnění si hranic vlastní nezávislosti nebo vzácná příležitost, při které prozkoumáváme hodnotu lásky a s laskavostí odpustíme sobě i jiným všechny přešlapy, ústrky a újmy, aniž bychom prožité události vytěsnili. Může nás posílit následné zjištění z prožité zkušenosti, že některé vztahy a situace už nepotřebujeme zažít. Třeba vznikne okamžik vhodný k otevření dveří a pozvání nových lidí do našeho života. Věříme sobě a svému srdci, že „je s námi i se světem vše v pořádku“.

Nalezneme-li odvahu a jsme-li schopni nevnímat bolestné události jako ztrátu a strádání, případně jako nepřízeň světa, staneme se pány svého osudu a žádnou budoucí zátěž nevytváříme.

Připustíme-li, že i prožitá bolest a strádání jsou naší součástí, proměňujeme její dosah a vliv v přítomnosti i v budoucnosti.

Právě naše reakce na zpracování prožité bolesti je rozhodující. Schopnost z bolesti vyrůst a překročit ji dává základ radostné budoucnosti a štěstí. Schopnost nevnímat se jako oběti událostí, ale stát se aktivními účastníky prožitku, nám umožňuje absolvovanou krizi následně zpracovat v lidský růst, citovou stabilitu a prospěch. Je to cenná zkušenost, která nám posléze umožní plně prožívat radostné chvíle a užít si jich bez skrytého všudypřítomného strachu z možné budoucí bolesti.

© Hana Grofová