Dlouho jsem se snažila zmírnit následky zranění svojí duše. Najednou jsem měla pocit, že jsem při své cestě do svojí plné síly narazila na skleněný strop. Někde uvnitř jsem věděla, jak krásně vypadají další patra. Ale i když jsem se snažila si spoustu věcí načíst a dopátrat, začala jsem si stále silněji uvědomovat, že už se dál neposouvám.
Na sezeních jsem se pořád točila v kruhu “Vím, jak moje zranění vznikly – Cítím je a dokážu je popsat – Znovu procítit ty negativní emoce – Ale víc nic”. Dospěla jsem už k tomu, že za mě nikdo mé trápení nevyřeší a nezachrání mě. To dokážu jen já. Sama. Doufala jsem, že najdu někoho, kdo mi alespoň ukáže nástroje. Tak nějak jsem čekala, že psychoterapie tomu mému tápání dá konečně jasný směr. Znovu a znovu jsme otevírali na sezeních mé rány, ale výsledek nic…domů jsem odcházela bolavá, ale žádné hojení se nekonalo. Najednou tu byl ten skleněný strop. A ani upřímná komunikace s terapeutem ten strop neodstranila. Dospěla jsem k limitům psychoterapie a dál “babo raď”.
Protože jsem se ale nehodlala vzdát a nepřestala věřit na zázraky, jeden zázraky mi přišel do cesty. Hanka! Práce s ní je opravdu “spolu-práce” ve všech významech toho slova. Vím, že nic nevyřeší za mě, ale zároveň cítím tu obrovskou podporu, která mi dřív chyběla. Získala si mou plnou důvěru a i když sezení s ní je někdy o dost bolavější než běžné psychoterapie, mám jistotu, že rány nebudou jen otevřeny, ale že se OPRAVDU KONEČNĚ ZAČÍNAJÍ HOJIT! Díky Hance získávám zpět svou ztracenou sílu. Skleněný strop jsem prorazila a s obrovským nadšením lezu výš a výš objevovat svou plnou sílu a potenciál. A to nejúžasnější na tom je, že se nebojím, jestli to zvládnu. Protože konečně poprvé ve svém životě vím, že na to nejsem sama…
Hanko děkuju, že jste! Děkuju za to, co děláte a že pomáháte nám ostatním, být sami sebou a být tak úžasní, jak jen dokážeme. Protože jsme. Jen jsme doteď měli šátek přes oči. Děkuju! Děkuju! Děkuju!