Jana

Mám za sebou dlouhou cestu k sobě. Když se teď z té téměř „cílové rovinky“ dívám zpátky, jsem hrdá a vděčná. Hrdá sama na sebe, že jsem tu cestu ušla, a vděčná, že jsem v tom nebyla sama. To, že jsem poznala Hanku, patří k tomu nejlepšímu v mém životě.

V posledních čtyřech letech, kdy jsem si toho „naložila“ opravdu hodně a do toho mi umíral otec, jsem zažila úplné vyčerpání, úrazy a skončila v pracovní neschopnosti. Pak přišel nález na mozku a tuna léků, bolesti hlavy a náročné psychické stavy.

Vyzkoušela jsem toho hodně. Nejprve jsem chodila k psycholožce, četla různou literaturu a dost jsem sportovala. Následně jsem se zajímala o astrologii, podstoupila jsem čištění čaker, zkoušela jsem meditaci, rodinné konstelace a kineziologii. Všechno mi něco dávalo, ale jako bych se vůbec nehýbala z místa. Stále jsem si připadala, že jsem se svými pocity a myšlenkami zavřena ve svém těle.

Na začátku roku jsem se začala potkávat s Hankou. Musela jsem spoustu svých starých přesvědčení převrátit naruby, zahodit a prostě začít znovu. Teď po půlroční práci mám pocit, že si rozumím. Stále na sobě pracuju, ale je mi úplně jinak. Cítím se čistě jako ta malá šťastná holka a tak je vše lehčí. A taky jsem konečně bez léků. „