Dvě různé schopnosti: hypersenzitivita a empatie – která z nich je vaše?

 Vnímáte emoce, nálady, napětí kolem sebe?  Zachytíte i jemné posuny v chování, které druhým unikají?
Možná si kladete otázku, jak to mají druzí? Možná se považujete za empata nebo hypersenzitivního (vysoce citlivého) člověka. Právě rozlišení těchto dvou různých kvalit může zásadně změnit způsob, jakým rozumíte sobě a svým reakcím ve vztazích.

Empatie a hypersenzitivita jsou ve veřejném prostoru často popisovány podobným způsobem. Běžně se uvádí, že kdo je hypersenzitivní, je empatický. Ve skutečnosti se ale jedná o dvě odlišné schopnosti, které se mohou, ale také nemusí překrývat. Každá z nich funguje jiným způsobem a pracuje s pozorností odlišně.

Hypersenzitivitu (vysokou citlivost) si lze představit jako velmi jemný senzor, který zachytí i ty nejnepatrnější podněty z okolí. Tento senzor přijímá velké množství informací. Empatie není dalším senzorem, ale spíše sofistikovaným procesorem, který zachycené informace skládá, propojuje, vnímá jejich význam a zasazuje je do širších souvislostí.

Pokud tyto dvě roviny zaměníme, vzniká vnitřní zmatek v tom, co vlastně vnímáme a co s tím děláme, protože hypersenzitivita je na příjmu a empatie podněty převezme a převede do vztahového vnímání.

Jak poznám, že jsme hypersenzitivní (vysoce citliví)?

Hypersenzitivita se projevuje vysokou mírou intenzity vnímání a hloubkou zpracování. Podněty ze světa kolem na vás působí velmi silně. Vnímáte je současně, v širokém spektru a často s vysokou mírou detailu.

Zachycujete jemné nuance, které jiným lidem unikají.  Může to být nepřetržitý proud podnětů, ať už se jedná o emoce, atmosféru prostoru, neverbální signály i jemné interakce ve vztazích. Nebo fyzické projevy jako intenzita světla, pachy, zvuky, změny tónu hlasu či jemnost dotyku.

Pobyt v přírodě může být pro hypersenzitivního člověka jako balzám na duši. Intenzivně vnímáte klid prostředí, zvuky a vůně přírody a jste jimi plně zaujati. Naopak prostředí s větším množstvím lidí, hluku a umělých podnětů vás může zatížit natolik, že potřebujete snížit intenzitu disharmonických vjemů a odejít.

Všechno, co ze svého okolí a lidí vnímáte, máte přirozenou tendenci hodnotit prizmatem toho, co to znamená pro vás, protože intenzita vnímání je náročná. Máte oprávněnou potřebu chránit sami sebe před dalšími podněty a při přemíře podnětů se snažíte si poskytnout úlevu. Tato vlastní ochrana v podstatě znamená, že svoji pozornost prioritně orientujete na sebe a své vnímání. Můžete se bránit před dalšími vjemy i tím, že se uzavíráte do svého vlastního světa.

Druhé pak přirozeně vnímáte z pohledu toho, co to pro vás a vaše přetížení znamená. 

Hypersenzitivní člověk tedy nemusí být empatický.  Jeho vnímání, i když se navenek může jevit jako zaměřené na druhé, však může být motivováno potřebou zajistit si vlastní klid a uchránit se před přetížením.

Jak poznáte, že jste empatičtí? 

Empatie (v tomto textu přirozená empatie) vytváří skutečné propojení s druhými lidmi. Empatie vám umožňuje zaměřit pozornost na druhé a naladit se na jejich prožívání. Dokážete zaměřit pozornost od sebe k druhým a propojujete se tak s nimi. Vnímáte je optikou toho, co to znamená pro ně, ne pro vás.

Vnímáte je, aniž by to ve vás vyvolávalo potřebu jejich situaci změnit z vašich vlastních důvodů. Jejich situaci akceptujete a respektujete, i když může být velmi náročná nebo smutná. Soucítíte, avšak bez potřeby hodnocení.

Empatie není jen o vnímání a jeho intenzitě. Empatické chování je jako řetězec, kdy nejprve:

• vnímáte druhého a ladíte se na něj
• poté chápete význam přijatých vjemů
• rozpoznáváte, co to pro druhé znamená
• a nakonec dokážete adekvátně pomoci.

Tyto kroky se mohou, ale také nemusí odehrávat téměř současně. Ideální průběh empatie není samozřejmostí. Často se zasekáváme v některé části tohoto řetězce. To neznamená, že nejsme empatičtí, ale že se svou empatií neumíme zacházet.

Empatie se u někoho může zastavit jen u vnímání, nebo jen u porozumění, aniž by se proměnila ve skutečnou empatickou soucitnou reakci.

Příklad empatického řetězce: Vaše kamarádka dorazí na společnou schůzku pozdě a je evidentně rozrušená. Vidíte to, vnímáte to, cítíte to. Vyslechnete důvod jejího rozrušení, aniž byste ji soudili, hodnotili nebo jí dávali nevyžádané rady. V danou chvíli jste tam pro ni. Podle situace ji následně podpoříte. Vlastní rozmrzelost z toho, že vás nechala čekat, v ten moment neřešíte. Zůstáváte u ní ne proto, abyste ji uklidnili nebo předešli konfliktu, ale proto, že vztah unese i její rozrušení. O jejím zpoždění mluvíte podle okolností, a to ve chvíli, kdy víte, co se jí stalo a kdy je již klidnější. Pozornost je v této chvíli zaměřená na druhého, ne na vlastní prožitek. Nikoli z potřeby obnovit rovnováhu ve vztahu, ale z ochoty zůstat v kontaktu, i když druhý zůstane rozladěný.

Když jste vnitřně celiství a empatičtí, dokážete svoji pozornost nasměřovat mimo svůj vlastní svět a být vědomě přítomni pro druhého, aniž byste opustili sami sebe. V danou chvíli pomyslně upozadíte vlastní pocity a vnímáte pocity a vjemy druhého. Situaci pozorujete pomyslně z pohledu druhého – toho, co prožívá a jaké to je pro něho. Vlastní prožitek se nevytrácí, ale dočasně ustupuje do pozadí.

Zdravě fungující přirozená empatie neznamená ztrátu vlastních hranic, ale schopnost být s druhým v kontaktu, aniž byste ztratili kontakt sami se sebou.

Empatický člověk nemusí být hypersenzitivní. Naladí se na druhé, i když jeho vlastní vnímání není tak intenzivní.

Často se ladíme na druhé nevědomě, ale zkušený empat se umí vědomě rozhodnout, zda se na druhé naladí. Rozhodnutí naladit se nebo zůstat u sebe, je jen na každém z nás. 

Být autenticky empatický, znamená být empatický i sám k sobě. A někdy se to projeví tak, že zůstanete u sebe a poskytnete empatickou podporu (nejprve nebo právě jen) sami sobě.

Kdy nejvíce ukáže rozdíl mezi hypersenzitivitou a empatií? 

Nejzřetelněji rozdíl mezi hypersenzitivitou a empatií poznáte při přetížení.

• Hypersenzitivní člověk se odpojuje, aby se chránil a snížil míru zátěže, kterou mu podněty způsobují.
• Empatický člověk se naopak odpojí ve chvíli, kdy ztratí kontakt sám se sebou, protože se propojil s druhými příliš nebo sebe příliš opominul.

I když navenek mohou oba stavy vypadat podobně, jejich vnitřní mechanismus je však odlišný. U hypersenzitivity je naše pozornost otočena dovnitř – k sobě. Jde o to, co cítíme a vnímáme my v našem rozsahu. U empatie naopak pozornost směřuje ven k druhým. Jde o to, co vnímáme z druhých. Proto hypersenzitivita a empatie vyžadují jiný způsob vnitřní komunikace a mají pro nás i jiné důsledky.

Rozlišení těchto dvou schopností vytváří větší jasnost v tom, co se v náročných situacích skutečně děje. A umožňuje lépe rozumět podstatě hypersenzitivity a empatie a v konečném důsledku i empaticky pomoci.

Jakmile začnete rozlišovat, kdy jste zahlceni vjemy díky svému rozsahu vnímání a kdy vstupujete do empatické komunikace bez jasných vnitřních hranic, mění se celý váš vnitřní prožitek vašich vztahů.
Například to, co dříve jste mohli považovat za slabost, se ukazuje jako přesnost.
A to, co jste považovali za vlastní neempatičnost, může být ve skutečnosti vaše ochrana před přetížením.

Opravdický zmatek ve svém vnímání tak nmohou mít lidé, kteří jsou zároveň hypersenzitivní a empatičtí.  

Jste obojím současně? O tom si povíme příště…

Tímto textem otevírám sérii, která se bude věnovat tomu, co se skutečně děje pod povrchem citlivosti a empatie – bez mýtů, bez zjednodušování a bez rychlých nálepek.