Dvě různé schopnosti: hypersenzitivita a empatie, které mění vztah k sobě.

 Vnímáte emoce, nálady, napětí kolem sebe?  Zachytíte i jemné posuny v chování, které druhým unikají?
Možná se považujete za empata nebo hypersenzitivního člověka. Právě rozlišení těchto dvou kvalit vám může pomoct lépe pochopit, kdy chráníte sami sebe před přetížením — a kdy se naopak ztrácíte v prožívání druhých.

Empatie a hypersenzitivita jsou ve veřejném prostoru často popisovány podobným způsobem. Běžně se uvádí, že kdo je hypersenzitivní, je empatický. Ve skutečnosti se ale jedná o dvě odlišné schopnosti, které se mohou, ale také nemusí překrývat. Každá z nich funguje jiným způsobem a pracuje s pozorností odlišně.

Hypersenzitivitu (vysokou citlivost) si lze představit jako velmi jemný senzor, který zachytí i ty nejnepatrnější podněty z okolí. Tento senzor přijímá velké množství informací. Empatie není dalším senzorem, ale spíše sofistikovaným procesorem, který zachycené informace skládá, propojuje, vnímá jejich význam a zasazuje je do širších souvislostí.

Pokud tyto dvě roviny zaměníme, vzniká vnitřní zmatek v tom, co vlastně vnímáme a co s tím děláme, protože hypersenzitivita je na příjmu a empatie podněty převezme a převede do vztahového vnímání.

Jak poznám, že jsme hypersenzitivní (vysoce citliví)?

Hypersenzitivita se projevuje vysokou mírou intenzity vnímání a hloubkou zpracování. Podněty ze světa kolem na vás působí velmi silně. Vnímáte je současně, v širokém spektru a často s vysokou mírou detailu.

Zachycujete jemné nuance, které jiným lidem unikají.  Může to být nepřetržitý proud podnětů, ať už se jedná o emoce, atmosféru prostoru, neverbální signály i jemné interakce ve vztazích. Nebo fyzické projevy jako intenzita světla, pachy, zvuky, změny tónu hlasu či jemnost dotyku.

Pobyt v přírodě může být pro hypersenzitivního člověka jako balzám na duši. Intenzivně vnímáte klid prostředí, zvuky a vůně přírody a jste jimi plně zaujati. Naopak prostředí s větším množstvím lidí, hluku a umělých podnětů vás může zatížit natolik, že potřebujete snížit intenzitu disharmonických vjemů a odejít.

Všechno, co ze svého okolí a lidí vnímáte, máte přirozenou tendenci hodnotit prizmatem toho, co to znamená pro vás, protože intenzita vnímání je náročná. Máte oprávněnou potřebu chránit sami sebe před dalšími podněty a při přemíře podnětů se snažíte si poskytnout úlevu. Tato vlastní ochrana v podstatě znamená, že svoji pozornost prioritně orientujete na sebe a své vnímání. Můžete se bránit před dalšími vjemy i tím, že se uzavíráte do svého vlastního světa.

Druhé pak přirozeně vnímáte z pohledu toho, co to pro vás a vaše přetížení znamená. 

Hypersenzitivní člověk tedy nemusí být empatický.  Jeho vnímání, i když se navenek může jevit jako zaměřené na druhé, však může být motivováno potřebou zajistit si vlastní klid a uchránit se před přetížením.

Jak poznáte, že jste empatičtí? 

Empatie (v tomto textu přirozená empatie) vytváří skutečné propojení s druhými lidmi. Empatie vám umožňuje zaměřit pozornost na druhé a naladit se na jejich prožívání. Dokážete zaměřit pozornost od sebe k druhým a propojujete se tak s nimi. Vnímáte je optikou toho, co to znamená pro ně, ne pro vás.

Vnímáte je, aniž by to ve vás vyvolávalo potřebu jejich situaci změnit z vašich vlastních důvodů. Jejich situaci akceptujete a respektujete, i když může být velmi náročná nebo smutná. Soucítíte, avšak bez potřeby hodnocení.

Empatie není jen o vnímání a jeho intenzitě. Empatické chování je jako řetězec, kdy nejprve:

• vnímáte druhého a ladíte se na něj
• poté chápete význam přijatých vjemů
• rozpoznáváte, co to pro druhé znamená
• a nakonec dokážete adekvátně pomoci.

Tyto kroky se mohou, ale také nemusí odehrávat téměř současně. Ideální průběh empatie není samozřejmostí. Často se zasekáváme v některé části tohoto řetězce. To neznamená, že nejsme empatičtí, ale že se svou empatií neumíme zacházet.

Empatie se u někoho může zastavit jen u vnímání, nebo jen u porozumění, aniž by se proměnila ve skutečnou empatickou soucitnou reakci.

Příklad empatického řetězce: Vaše kamarádka dorazí na společnou schůzku pozdě a je evidentně rozrušená. Vidíte to, vnímáte to, cítíte to. Vyslechnete důvod jejího rozrušení, aniž byste ji soudili, hodnotili nebo jí dávali nevyžádané rady. V danou chvíli jste tam pro ni. Podle situace ji následně podpoříte. Vlastní rozmrzelost z toho, že vás nechala čekat, v ten moment neřešíte. Zůstáváte u ní ne proto, abyste ji uklidnili nebo předešli konfliktu, ale proto, že vztah unese i její rozrušení. O jejím zpoždění mluvíte podle okolností, a to ve chvíli, kdy víte, co se jí stalo a kdy je již klidnější. Pozornost je v této chvíli zaměřená na druhého, ne na vlastní prožitek. Nikoli z potřeby obnovit rovnováhu ve vztahu, ale z ochoty zůstat v kontaktu, i když druhý zůstane rozladěný.

Když jste vnitřně celiství a empatičtí, dokážete svoji pozornost nasměřovat mimo svůj vlastní svět a být vědomě přítomni pro druhého, aniž byste opustili sami sebe. V danou chvíli pomyslně upozadíte vlastní pocity a vnímáte pocity a vjemy druhého. Situaci pozorujete pomyslně z pohledu druhého – toho, co prožívá a jaké to je pro něho. Vlastní prožitek se nevytrácí, ale dočasně ustupuje do pozadí.

Zdravě fungující přirozená empatie neznamená ztrátu vlastních hranic, ale schopnost být s druhým v kontaktu, aniž byste ztratili kontakt sami se sebou.

Empatický člověk nemusí být hypersenzitivní. Naladí se na druhé, i když jeho vlastní vnímání není tak intenzivní.

Často se ladíme na druhé nevědomě, ale zkušený empat se umí vědomě rozhodnout, zda se na druhé naladí. Rozhodnutí naladit se nebo zůstat u sebe, je jen na každém z nás. 

Být autenticky empatický, znamená být empatický i sám k sobě. A někdy se to projeví tak, že zůstanete u sebe a poskytnete empatickou podporu (nejprve nebo právě jen) sami sobě.

Kdy se nejvíce ukáže rozdíl mezi hypersenzitivitou a empatií? 

Nejzřetelněji rozdíl mezi hypersenzitivitou a empatií poznáte při přetížení.

• Hypersenzitivní člověk se odpojuje, aby se chránil a snížil míru zátěže, kterou mu podněty způsobují.
• Empatický člověk se naopak odpojí ve chvíli, kdy ztratí kontakt sám se sebou, protože se propojil s druhými příliš nebo sebe příliš opominul.

I když navenek mohou oba stavy vypadat podobně, jejich vnitřní mechanismus je však odlišný. U hypersenzitivity je naše pozornost otočena dovnitř – k sobě. Jde o to, co cítíme a vnímáme my v našem rozsahu. U empatie naopak pozornost směřuje ven k druhým. Jde o to, co vnímáme z druhých. Proto hypersenzitivita a empatie vyžadují jiný způsob vnitřní komunikace a mají pro nás i jiné důsledky.

Rozlišení těchto dvou schopností vytváří větší jasnost v tom, co se v náročných situacích skutečně děje. A umožňuje lépe rozumět podstatě hypersenzitivity a empatie a v konečném důsledku i empaticky pomoci.

Jakmile začnete rozlišovat, kdy jste zahlceni vjemy díky svému rozsahu vnímání a kdy vstupujete do empatické komunikace bez jasných vnitřních hranic, mění se celý váš vnitřní prožitek vašich vztahů.
Například to, co dříve jste mohli považovat za slabost, se ukazuje jako přesnost.
A to, co jste považovali za vlastní neempatičnost, může být ve skutečnosti vaše ochrana před přetížením.

Opravdický zmatek ve svém vnímání tak mohou mít lidé, kteří jsou zároveň hypersenzitivní a empatičtí.  

V dalším článku vám ukážu na vlastní zkušenosti, co se může dít, když se hypersenzitivita a empatie dlouho nerozlišují — a jak se v tom člověk může ztrácet sám sobě.

Tímto textem otevírám sérii, která se bude věnovat tomu, co se skutečně děje pod povrchem citlivosti a empatie – bez mýtů, bez zjednodušování a bez rychlých nálepek.