Jak odpustit mámě? Dárek ke Dni matek

Máma. Nejbližší člověk. Moje milující máma. To je to první, co nás napadne.  Ve skrytu duše se mnohým z nás tiše ozývá: „Tak strašně moc bych si to přál/a, aby to tak bylo…“

Vnímáte také, jak máte silnou touhu idealizovat si vlastní maminku? A trápíte se, že vám to tak úplně nejde? Netušíte, co so počít s tou podivnou svíravostí, která nás při vzpomínce na mámu provází? Pro dobré a slušné lidi je nepřijatelné nedobře mluvit o našich mamkách. Znáte to taky?

Ale i máma je jen člověk.  A může být jakákoliv. Mateřství přece automaticky neznamená, že jste dobrý člověk nebo dobrou milující mámou. Ve skutečnosti ani s nejdokonalejší mámou na světě nedožijeme dospělosti, aniž bychom si neodnesli i stinné stránky jejího vlivu.

Potřebujeme však dospět, ocenit naše dětství, ale i uvidět jeho zraňující šrámy na naší duši. Potřebujeme odhalit svá dětská témata a uvidět je jinak a propustit je z našeho světa.

Vyrovnat se s dětstvím a vlastní mámou neznamená, že své potíže nebudeme vidět. Neznamená to ani, že si řekneme, že ji odpouštíme, protože to nemohla udělat jinak. Pouhé rozumem uchopené vyjádření znamená, že připouštíme, že se nám něco nelíbilo. Neznamená to však, že se vyrovnáváme s vlivem, který to na nás mělo. Lidé často řeknou, „odpustil jsem jí“, ale ve skutečnosti je to rezignace. Stále nevědomky upřednostňují svoji mámu. Rezignovali na své potlačené prožívání a nevěnují mu patřičnou pozornost. Nyní, stejně jako tenkrát, když je nějaká situace zranila a zůstali na ni sami. Mnohdy se tváří, že tak to má správně být. Vždyť jejich máma je pro ně důležitá.

Jak ale odpustit ve skutečnosti?

Je to proces, který může chvíli trvat. Nespěchejme na sebe. Můžeme začít tím, že napíšeme vše, co nás trápilo. Můžeme si také představit maminku proti sobě a můžeme jí popsat, všechny naše stesky. Tyto pomůcky nás vrátí do chvil, kdy jsme v sobě zavřely emoce a myšlenky obrátili proti sobě. Můžeme je používat opakovaně. Abychom skutečně odpustili, zároveň si dovolme:

1. Připustit, že je v pořádku, že jsme to zažili.

Často v sobě chováme pocit viny a studu, že se nám dělo něco, co jsme akceptovali i přes náš vnitřní nesouhlas a neměli kompetence se rozhodnout jinak.

2. Připustit, jak moc to pro nás ve skutečnosti bylo bolavé až zdrcující.

Potřebujeme si dát svobodu v tom, že můžeme mámu vidět i v tom horším světle. Neznamená, že ji budeme křivdit a osočovat, ale že si dovolíme vidět, co a proč nás tak velmi trápilo. Potřebujeme bez ostychu, (že je s námi něco špatně, když maminka není v našich očích ta nej bytost na světě), najít skutečnou příčinu našeho zranění. Častým kořenem trablů je nedorozumění, někdy je zde i úmysl. Ale většina našich bolestí je velmi ovlivněna tím, že jsme prostě každý jiný. Vnímáme svět jinak, máme jiné potřeby, představy a touhy. Cítíme a milujeme jinak. Nejsme stejní jako naše máma a je to tak v pořádku.

3. Připustit a uvolnit všechny emoce, které v sobě od dětství chováme a zadržujeme. Potřebujeme je procítit a uvolnit z našeho těla.

Tahle část může být velmi intenzivní, můžeme prožívat zlobu, hněv, křivdu, nenávist. Můžeme cítit obrovskou bolest v srdci a smutek. Můžeme všechno cítit směrem k naší mámě. Můžeme prožívat podobné silné pocity i vůči sobě.

Až teď nastává fáze odpuštění naší mámě i sobě. Celou svojí bytostí potřebuje procítit úlevu, že už se nemusíme na ni ve skrytu duše zlobit. Už se nemusíme zlobit ani na sebe.

Ve chvíli, kdy uvolníme potlačované emoce ze sebe, neovládají nás. Zmizí z našeho života. Už nás nevolají, abychom jim poskytli pozornost a laskavou péči. Odpuštění je chvíle smíření se sebou, s naší mámou i s naším dětstvím.

Nastává příležitost opět vnímat vše krásné a obohacující, co pro nás máma v životě udělala. Bez té svíravé tiché tísně.

Den matek je připomínka toho, jak jsou naše mámy pro nás důležité a cenné. Jedním z dárků, který jí i sobě můžeme dát, je, že dospějeme a převezmeme zodpovědnost za vlastní prožívání. Odpustíme jí, že nebyla tou mámou, kterou jsme si přály nebo zasloužily. Pak mnohem více oceníme, že je tou mámou, kterou máme. A je jedno, jestli nám je 5, 20 nebo 50 let.