O lásce k sobě
Potřeba lásky je tématem mnoha literárních a uměleckých děl. Vine se napříč věky. Všichni po lásce toužíme a všichni ji ve svém životě hledáme. Láska je základní lidský cit. Bylo by vůbec možné si ho odříci?
A tak doufáme, že se v našem životě objeví někdo, kdo nás bude bezvýhradně přijímat a milovat. V případě, že někoho takového nenacházíme, pociťujeme zklamání, nesouhlas nebo dokonce roztrpčení. Nevím, zda je možné zažít bezvýhradnou lásku a přijetí mezi lidmi navzájem. Vždyť jsme jen lidé. Plni svých představ, zranění, omylů a životních přístupů…
První, co se každému člověku vybaví při slově láska, je láska partnerská, láska milenecká. Až následně si vzpomeneme na lásku k dětem, rodičům, sourozencům, přátelům a rodinným mazlíčkům. Někoho napadne láska k práci nebo koníčkům, výjimečně láska k domovu nebo vlasti. Avšak na lásku k sobě si s velkou pravděpodobností nevzpomene nikdo. Jak je to možné? Znamená to snad, že pro nás není důležitá?
Máme se rádi? Jak kdy…
Někteří lidé mají sami sebe rádi, někteří naopak neradi, ve většině z nás se oba pocity prolínají – vítězství jednoho tábora pak mnohdy záleží na naší aktuální životní konstelaci či momentální náladě… Obvykle však platí, že každý z nás některé části své osobnosti i vzhledu oceňuje a miluje (někdy až příliš) a rád je vystavuje na odiv. Některé aspekty naopak vnitřně odsuzujeme a všemožným způsobem, mnohdy velmi vynalézavě, se snažíme tyto části úplně pominout, bagatelizovat, zatlačit kamsi do kouta nebo zcela odsoudit. Je to koktejl různých chutí. Stejně tak existuje mnoho různých důvodů k narušení vnitřní rovnováhy, pocitům kolísavého sebevědomí i vratké sebelásky.
A tak čím více vnitřních nesouladů a rozporů v sobě chováme, o to usilovněji hledáme bezvýhradnou lásku u někoho jiného. Následkem toho na sebe obvykle narážejí lidé se stejnou představou a potřebou. Mnohdy tak bloudíme po světě a hledáme lásku, která by za nás rehabilitovala naše domnělé nedostatky a zapovězené vnitřní nelásky. Hledáme vlastně potvrzení, že můžeme milovat sami sebe.
Od zkreslených představ k popleteným vztahům
Jenže vzájemné setkávání s takto zkreslenými představami o významu lásky nám k dosažení vnitřní vyrovnané lásky bohužel nepomůže, spíše naopak. Vztahy příliš zatížené falešným očekáváním obvykle nemají dlouhého trvání, případně je v nich láska omezena nebo zaměněna za obdiv, závislost, pozornost, sexuální vzrušení, emoční sdílení, euforii, nadšení nebo jiné potřeby, především pak touhu po tom někam patřit či někoho vlastnit. Možností popletení si lásky s náhražkovým programem existuje mnoho. I když nám takové uspořádání může dočasně vyhovovat, nevyřeší to náš vnitřní rozpor, ani nám to neukáže cestu k láskyplnému sebepřijetí. Někteří se naopak veškerých ambicí na poli lásky a vztahů raději dopředu vzdávají a namlouvají si všechno možné o všech, jen aby odvrátili pozornost od sebe a alespoň na chvíli necítili hluboký vnitřní smutek.
Jak se mít opravdu rád a přijímat se
Jednou z cest k šťastným mezilidským vztahům je cesta lásky k sobě. Čím láskyplnější vztah k sobě chováme, tím šťastnější a radostnější vztahy máme se svými blízkými i vzdálenými lidmi.
Tento životní postoj je krásně vyjádřen v biblické větě „Miluj bližního svého jako sebe samého“. Vnímám ji jako rovnováhu mezi sebou a svým okolím. Kouzlo spočívá v nalezení rovnováhy v tom, že se mohu milovat stejně, jako miluji ostatní lidi. U někoho z nás to bude znamenat vzdát se domněnek i zkresleného pocitu o tom, že jsme důležitější nebo lepší než ostatní. U jiného se naopak dostaví uvědomění, že v upřednostňování ostatních a upozaďování sebe se rovnováha a láska rozhodně neskrývají. Dojde nám, že láska není omlouvání a přehlížení vlastních nedostatků, špatných skutků a usurpování ostatních. Přílišná tvrdost k sobě a trestání se za domnělé prohřešky má k ušlechtilému citu také daleko.
Všechny patrně překvapí, že v nás není nic zavrženíhodného ani odsouzeníhodného, že v nás není nic, co bychom nemohli milovat. Nejvíce býváme překvapeni z poznání, že neexistuje nic a nikdo, kdo by nám lásku k sobě mohl odepřít, kromě nás samých.
Změňte perspektivu
Jednou z možností změnit to je, zkusit se vidět jinak, z jiné perspektivy. Zkusit na sebe hledět stejně jako na ostatní. Hledět na sebe našima očima, jako bychom byli svým partnerem, milencem, rodičem, dítětem nebo kamarádem. Zároveň na sebe hledět z úhlu zbaveného soudů a představ našeho okolí, které mnohdy mohou cestu k vyrovnané sebelásce značně zatemnit. Může to pro nás být strastiplný úkol, obtížná část sebepoznání, ale stojí to za to. Každý drobný krok k vyrovnané sebelásce způsobí velikou vnitřní změnu.
Všechny naše vztahy budou postupně snazší a láskyplnější, neboť nebudou přetíženy konfrontací odvržených částí sebe nebo potvrzením svých cennějších předností. Možná pak zažijeme skutečnou partnerskou lásku, její šťastné naplnění a pocit vřelého přijetí.
Další články
Pocit bezpečí v pracovním kolektivu a empatie
Je to trochu protimluv. Jaké místo má empatie v naší kariéře? Jak může ovlivňovat náš pracovní výkon? V práci jsme přece od toho, abychom vytvářeli hodnoty, za které jsme odměněni. A něco tak podivně uchopitelného a neměřitelného jako empatie, do pracovního výkonu...
Hanko, jsi hrozná! aneb nikdo nemá rád ty, co mají pravdu
„Hanko, jsi hrozná! To je s tebou strašný!“ „Proboha proč? Co jsem udělala?“ „Nic, jen jsi měla zase pravdu.“ Občas k tomu vzduchem nebo i nahlas přistála věta: „Jo a nikdo tě za to nemá rád.“ Také s vámi blízcí vedou podobný absurdní rozhovor? Také se místo ocenění...
Poselství mlhy
Ráda pozoruji mlhu. Vzbuzuje ve mne radostné očekávání, tajemství a vnímám ji jako laskavou pokrývku všeho, co schovává. Někdy si říkám, že život je taky jedna velká mlha, ve které se pohybujeme.