Po kom to dítě je?
Naslouchat představám o tom, jací bychom měli být, je nesmírně skličující.
Kolikrát v životě jsme slyšeli rychle vyřčené soudy: „On je celý po tobě.“ nebo „Ten ani nemůže být náš.“ „Takový jsem nikdy nebyl.“ Variací je mnoho. I děti samy si často kladou otázku, proč se ocitly v rodině, kde se zdánlivě nikomu nepodobají. Tyto věty s sebou přinášejí nálož starostí, smutků a zmatků.
Představme si situaci, kdy by ani děti, ani dospělí nebyli vystaveni žádným očekáváním. Zkrátka by kráčeli tímto světem sami za sebe bez předem připravených nálepek a soudů rodiny a nejbližšího okolí. Život a výchova dětí by se tím značně zjednodušily. Namísto souzení by naší každodenní realitě vládla věta: On je prostě svůj, tohle má (nemá) rád.
Představa, že po nás dítě zdědilo nějaké domnělé charakterové nebo osobnostní nedostatky, je z pohledu rodiče velmi svazující. Celý život pak tato „slabá místa“ u svého potomka podvědomě hledáme a kontrolujeme. Stejně jako nedostatky ostatních členů rodiny.
Jakékoliv nepochopitelné, nesrozumitelné a problematické nebo rozporuplné chování našeho dítěte se snažíme napasovat do známého vzorce, který už se v naší rodině v minulosti objevil. A nezřídka nás napadá: Jen aby to neměl po strýci (tetě) z druhého kolene…
Stejně intenzivní tlak vyvíjíme na dítě, u něhož se snažíme vypátrat stopy po nějaké bohulibé vlastnosti, dovednosti či talentu. Zoufale číháme na moment, kdy se u potomka rodinné nadání či jiná přednost konečně projeví. A mnohdy býváme zklamáni.
Já jsem po sobě!
Soužení, které tyto falešné domněnky, obavy a doufání vyvolávají v dítěti, není zpočátku tolik patrné. Než se dostane do věku, kdy se dovede bránit falešnému nařčení, je již dávno zasypané soudy, předsudky, představami a nekonečným očekáváním své rodiny. Pod jejich nánosy pak mnohdy ani nesebere odvahu projevit to, kým doopravdy je.
Případně je jeho pubertální revolta natolik dramatická, že ji jako rodiče dokážeme „ustát“ jen s velkým sebezapřením.
Zeptejme se svého potomka, jak by mu bylo, kdyby byl jen „po sobě“. Zatím jsem nezaznamenala jedinou negativní reakci. Dle mé zkušenosti naopak většina dotazovaných viditelně pookřála. Mnohdy se jim díky tomu otevřely dveře k sebepřijetí, hledání vlastního místa na světě a k lepšímu pochopení nesrozumitelné a obtížné komunikace v rámci rodiny.
Pro potomka je totiž někdy nesmírně skličující vyrovnat se s představami svých nejbližších o tom, jaký by měl být. Pokud tuto představu ze svého srdce jednou provždy propustí, mnohdy se mu nesmírně uleví a zmírní se jeho kritický pohled na sebe i na rodiče.
Ta část, se kterou se ztotožňujeme, na kterou se obracíme a která cítí, myslí a je osobitá, je jen naše. Nicméně jak jsme přišli k tomu, že neumíme své děti nerušeně vnímat, pozorovat, rozvíjet je a podporovat bez tolik zničujícího porovnávání? Možná je to dáno prostředím, v němž žijeme. Ostatně, i moderní společnost a současná psychologie obvykle staví své závěry na tezi, že charakter a osobnost jedince jsou z velké části dědičné. Následně pracuje s tím, do jaké míry lze tento dědičný fakt ovlivnit výchovou a prostředím.
Marně si lámu hlavu, která část našeho citového, vnímavého a myslícího já je zděděná v rámci DNA. Je pro mě velmi obtížné si v rámci tohoto konceptu představit, kde v nás, v které části našeho těla osobnost a charakter přebývají. Ke kterému orgánu náleží? Lidstvo už napadlo, že mozek produkuje myšlenky a srdce produkuje lásku… Skutečně tyto lidské orgány takové dovednosti mají?
To jedinečné
Jsem hluboce přesvědčena, že prostřednictvím DNA dědíme vše potřebné k tomu, aby vzniklo naše tělo a vše, co k němu po našich předcích náleží. Ale to, kdo jsme my – ta část, se kterou se ztotožňujeme, na kterou se obracíme a která cítí, myslí a je osobitá, je jen naše. Domnívám se, že je to TO, co si na tento svět přinášíme jako své, originální a jedinečné. Je to TO, co většina z nás odvážně nazývá duší.
Kdybychom byli odnepaměti zvyklí myslet si, že osobnost je jen naše, asi bychom byli zaskočeni jakoukoliv jinou teorií. Je tedy toto přesvědčení jen otázkou zvyku? Jsme různí. Pro někoho je důležité se s někým ztotožnit a někam patřit. Někdo naopak více ocení vlastní nezávislost. Nejde tedy spíše o to vybrat si představu, která je nám bližší?
Nechci se pouštět do složité a hluboké polemiky na téma mysteria života. Ani popisovat a zkoumat energetickou část našeho bytí. Jen si z mé osobní zkušenosti dovoluji nesouhlasit s tím, že to, jaké naše děti jsou, musely nutně zdědit. Nedovedu si představit, že bych svému dítěti vzala možnost být samo sebou. A nedovedu si představit, že by to vědomě učinil jiný milující rodič.
Pohlížím na to tak, že cokoliv nám umožní prožívat spokojené rodičovství, je velmi přínosné. Nejde nakonec především o to, abychom měli spokojené a šťastné děti?
Hana Grofová pro časopis Psychologie 21. 8. 2018
Další články
O lásce k sobě
Potřeba lásky je tématem mnoha literárních a uměleckých děl. Vine se napříč věky. Všichni po lásce toužíme a všichni ji ve svém životě hledáme. Láska je základní lidský cit. Bylo by vůbec možné si ho odříci?