Poselství mlhy

21. dubna 2023

Ráda pozoruji mlhu. Vzbuzuje ve mne radostné očekávání, tajemství a vnímám ji jako laskavou pokrývku všeho, co schovává. Někdy si říkám, že život je taky jedna velká mlha, ve které se pohybujeme. Vždy se kolem nás na chvíli opřede a ve správnou chvíli se zase rozpustí. Když se koukáme příliš daleko, mlha nám nic neprozradí.

Často si připadáme zabořeni v husté mlze ve chvíli, kdy nevíme jak dál a netušíme kam vykročit. V ten moment horečně řešíme vše (ne)možné a toužíme se zorientovat. Někdy až tvrdošíjně a neústupně kolem sebe mácháme doslova vším, abychom alespoň kousek mlhy rozehnaly, na pár centimetrů před sebe nakoukli a zkontrolovali, že náš (ne)smělý krok nás vede správným směrem.

Jindy se snažíme do mlhy schovat vše podezřelé, hlavně neuvidět co (ne)máme. V takových chvílích zároveň urputně pobíháme a mlhu doslova sháníme. Doufáme, že mlha zajistí, že vše zůstane při starém, žádné změny rozhodně nechceme. Věříme, že se vyhneme zklamání nebo odvrátíme zmar. Někdy se doslova do mlhy schováme my sami a úzkostlivě čekáme, až se kolem nás nepřízeň přežene.

Vše je s mlhou tak, jak má být. Jen naše vůle, strachy a obavy nebo naše vzdorovitost si často přeje věci obráceně.

Ve skutečnosti nemuset vidět přes laskavou mírnou mlhu do nesmyslných dalek a jít směle dál, je dobrodružná hra života. Zbytečně se nepředbíháme a neděsíme dalekých krajů, můžeme nerušeně pobývat v přítomnosti a být plně ukotveni a spojeni v sobě. Prozkoumáváme s větší lehkostí náš svět a cestu v něm vždy tak akorát. Přitom odvážně a houževnatě kráčíme vpřed. Zároveň mnohem klidněji připouštíme, že vše může být úplně jinak, než jsme čekali a statečně přijímáme vše zbavené závojů mlhy.

V posledním více než roce jsem si mlhu užila až až. Byla kolem mne pevně a nepropustně opředena. Ne a ne se rozpustit, ani malinko polevit. Musím říci, že se mi to nezamlouvalo ani trochu a měla jsem snahu z mlhy vyskočit ven. Jenže mlha mě chránila před zbrklými pohyby vpřed. Vnímala jsem, že mě dřív nepustí, než douzavřu jednu svoji kapitolu a vybavím se nevšedním úhlem pohledu na svůj další život i má pracovní témata. Když jsem se přestala na souboj s mlhou soustředit a věnovala se prozkoumávání světa z nového úhlu, závoje mlhy se začaly samy zvedat.

Co mi to přineslo?

Podívala jsem se novýma očima na sebe a témata, která mě zajímají a která bych ráda s vámi sdílela. A pozorovala, jak jsou mezi sebou propojená. Jejich vzájemné ovlivňování je pro mne fascinující…a u každého z nás jedinečné a individuální. Empatie, intuice a instinkty vnímám jako naši přirozenost. Jako součást našeho vnímání, které k nám neodmyslitelně patří. Co vše patří do našeho přirozeného vnímání a jak je to propojené s naším myšlením, prožíváním, emocemi a cítěním, představím v projektu Přirozenost našeho vnímání.

Další články

Pocit bezpečí v pracovním kolektivu a empatie

Pocit bezpečí v pracovním kolektivu a empatie

Je to trochu protimluv.  Jaké místo má empatie v naší kariéře? Jak může ovlivňovat náš pracovní výkon? V práci jsme přece od toho, abychom vytvářeli hodnoty, za které jsme odměněni. A něco tak podivně uchopitelného a neměřitelného jako empatie, do pracovního výkonu...

Hanko, jsi hrozná! aneb nikdo nemá rád ty, co mají pravdu

Hanko, jsi hrozná! aneb nikdo nemá rád ty, co mají pravdu

„Hanko, jsi hrozná! To je s tebou strašný!“ „Proboha proč? Co jsem udělala?“ „Nic, jen jsi měla zase pravdu.“ Občas k tomu vzduchem nebo i nahlas přistála věta: „Jo a nikdo tě za to nemá rád.“ Také s vámi blízcí vedou podobný absurdní rozhovor? Také se místo ocenění...

Jak jsem se otevírala vlastnímu vnímání

Jak jsem se otevírala vlastnímu vnímání

Krátký osobní příběh o tom, jak jsem se otevírala vlastnímu vnímání. Vnímáme víc, než si dovolujeme. Poznávejte krásu a přirozenost vlastního vnímání.