fbpx

Zrada ve vztazích

18. června 2020

„Ty jsi mě zradil/a! To je od tebe podlá zrada! Jsi odporný zrádce!“

Vyslechli jste si někdy tyto věty? Řekli jste je někdy někomu?

Pošramocené vztahy jsou těmito silnými slovy často protknuty. Je to opravdu tak? Jsme zrazováni ostatními? Jsme zrádci?

Asi každý člověk zažil chvíli, kdy se cítil zhrzený a zatracený, konfrontovaný se situací, která ho doslova rozstřílela na malé kousky. S většinou z nás pak cloumají silné emoce – zármutek a zklamání smíchané se zlobou a někdy i s nenávistí.

Někteří lidé se v této tíživé osobní situaci nerozpakují použít silná slova. Cítí se oprávněni k vyřčení nekompromisního názoru. Někdy se jedná o skutečně závažnou životní záležitost, jindy je konflikt rozžehnut banalitou, třeba neposekanou zahradou. Slova odsouzení pronikají do druhého jako nůž do másla a zradu rázem cítí oba. Příkop, který se v tomto okamžiku vykope, se jen velmi těžko zasypává a často se rány nepodaří vyléčit celé věky.

Je však nekompromisní závěr: „On/ona mě zradil/a!“ skutečně na místě? Co tím o sobě říkáme? Mimo jiné například…

  • Nevím, jak se s touto situací vypořádat.
  • Mé hodnoty jsou otřeseny do základů.
  • Přišel/la jsem o něco pro mě důležitého.
  • Můj způsob života se rozpadl jako domeček z karet.
  • Lpím na něčem tak moc, že žádnou realitu nejsem ochoten/na vidět.
  • Důvěřoval/a jsem nesprávnému člověku a nechci si to připustit.
  • Zůstal/a jsem v nedůstojných podmínkách, abych měl/a pocit, že mám něco, na čem lpím.
  • Snažil/a jsem se tak moc, že jsem zapomněl/a, že situace se netýká jenom mě.
  • Nechci sundat růžové brýle a vidět situaci takovou, jaká je.
  • Podváděl/a jsem a nechci být viníkem.
  • Jsem na druhém závislý/á, nevím, jak žít bez něho.
  • Obvinit druhého je snazší, než si přiznat, že jsem něco zkazil/a.
  • Zradil/a jsem sám sebe a netuším, jak s tím žít.
  • Ustupoval/a jsem tak dlouho, až není kam.
  • Vzdal/a jsem se své zodpovědnosti a (ne)chci ji zpět.
  • Dlouho jsem nespokojenost neřešil/a, teď mi přerostla přes hlavu.
  • Chci, aby svět fungoval podle mých požadavků.
  • Potřebuji ostatní kontrolovat.
  • Trvám na své převaze.
  • Moc je pro mě důležitá.
  • A… dalších možností je nespočet. Naše kreativita je v tomto ohledu takřka neomezená.

Skutečné důvody však mohou být různé. Společným jmenovatelem pocitu zrady je především naše zranění a neschopnost v danou chvíli vidět věci tak, jak skutečně jsou. V situaci však nejsme sami a jen málokdy je černobílá.

Můžeme z druhého udělat jednostranného viníka a ze sebe nevinnou oběť. Nebo obráceně se z nás stane nechtěný viník, který se bude trýznit a žít v hlubokých pochybnostech, a druhý získá status bezbranné oběti, která však obětí ve skutečnosti nebyla. Nesprávné rozdělení zodpovědnosti a zaměňování rolí je ve zrádném konfliktu velmi běžné. Ať toto dělení a výsledek konfliktu dopadne jakkoliv, spokojenost a zdravé šťastné vztahy ani zítřky to nikomu z nás nepřinese.

K silným obviněním ze zrady nejsnáze dochází v rodině a v partnerství. Někdy vztahy dlouhodobě přetížené vzájemným očekáváním a tichou povinností z čista jasna vybuchnou jako sopka. I přemíra pozitivního přístupu a snaha o „dobré“ vycházení z nesprávných důvodů a nesprávným způsobem může být časovanou rozbuškou k „zrádnému“ vyústění.

Někdy slova o zradě vypadávají z účastníků jako na běžícím pásu a je to pro ně způsob nátlaku na ostatní. V některých rodinách a partnerských vztazích s nedostatečnou komunikací a nízkou vzájemnou podporou a pochopením pak slova o zradě vysloví nejpřekvapivější člen, který dosud nejevil žádné známky viditelné nespokojenosti. Jeho důvody mohou být pro ostatní nepochopitelné a správnost počínání diskutabilní, ale ochota setrávat v stávajících podmínkách pak u něho nenávratně překročila únosnou mez.

Slova zrady, ač jsou pro aktéry velmi překvapivá, mívají většinou dlouhodobou neviditelnou předehru.

Co máme ve chvíli krize dělat?

    1. Ať už jsme na jakékoliv straně konfliktu, dříve než na cokoliv zareagujeme a řekneme, zastavme se. A dýchejme pomalu a zhluboka, do celého těla. Spojme se se sebou, se svým srdcem, uzemněme se a vnitřně stabilizujme. A zvažme slova, která vyřkneme.
    2. Pamatujme, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Nechme si dostatečný prostor na reakci. A buďme si vědomi, že nikdy není situace jednostranná, ať se nám to v konkrétním případě zdá naprosto jasné.
    3. Akceptujme své pocity a emoce. Jsou to důležité informace pro nás o tom, jak vnímáme sebe a naši situaci. Uvolněme je.
    4. Až se přežene první bouře emocí, mějme následně odvahu, podívat se své pravdě do očí. Nezapomeňme se nejprve vnitřně stabilizovat. Objevme skutečné důvody, které vedly k zlomové události. Zapátrejme na obou stranách konfliktu. Je to cesta lásky k sobě. Je to cesta, na které se naše srdce trvale uzdravuje a my získáváme klidnější přítomnost a spokojenější budoucnost. Nevlečeme v sobě do budoucnosti hořkost z nevyřešené zrady a zklamání. Už si více rozumíme.
    5. Buďme k sobě a ostatním laskaví a soucitní. Nedržme se křivd a odpusťme sobě i druhým. Netrvejme na potvrzení naší pravdy. Srovnejme si naši zkušenost v sobě a vyjasněme si vlastní stranu. Nechme druhým právo na jejich křivdy a zatvrzelost, jsou jejich, ne naše. Nechtějme je měnit, ani ovládat. A uspořádejme svoji situaci tak, jak ji považujeme za nejlepší pro sebe a pro všechny zúčastněné.
    6. Starejme se o své vztahy a své osobní postoje dlouhodobě v lásce a sebepřijetí, nejen při nenadálém konfliktu či životních zvratech. Mějme sílu a odvahu rozumět sami sobě a žít v souladu se sebou.

Když prožijeme osobní náročnou situaci novýma očima a dovolíme si ji vnímat také srdcem, vyjdeme posíleni, moudřejší a radostnější. Umíme se sami sebe více zastat, aniž bychom vydávali napospas svoje hranice nebo je překračovali druhým. Zároveň již lépe dokážeme rozpoznat vlastní skryté pokrytectví a strach z něho, který nám dosud bránil přiznat si své omyly, chybné úsudky, nefunkční přežité přístupy a zraňující obvinění. Získáme tím odvahu vnitřní rozpor v sobě laskavě vyřešit. Také mnohem snadněji prokoukneme cizí nesprávné nároky, falešná očekávání, možné manipulace a skryté hrozby. A možná už nikdy více neřekneme nebo dokonce ani nepomyslíme na staré známé zraňující spojení „On/ona mě zradil/a“.

Další články

Určuje bolest náš život?

Určuje bolest náš život?

Možná vás to překvapí, ale je to právě strach z bolesti, který určuje průběh každého našeho dne i celého našeho života. Bolest je hlavní motivací i brzdou v každém kroku, který se rozhodneme učinit. Bolest je pocit, kterému se většina z nás vědomě či nevědomě vyhýbá a kterého se bojí. Bolest je odvrácenou stranou lásky.

Mají děti rozum?

Mají děti rozum?

Výchovu vlastních dětí vnímá většina lidí jako radostné životní poslání. Možnost podílet se zásadní měrou na formování malých lidských bytostí v nás vyvolává pocit štěstí, zároveň však víme, že je to veliký závazek, kterým na sebe přebíráme veškerou starost a péči o jejich potřeby.

Jsme dobří?

Jsme dobří?

Naše dětství neodmyslitelně provází věta: „Chovej se slušně a buď hodná/ý!“ Je to věta, která z nás má udělat dobré děti, nebo alespoň takové, s nimiž nejsou problémy.