Pojď ke mně dál! Jdi ode mě blíž!

Aneb jak se nezbláznit, když jako vysoce empatický člověk slyšíte to, co mělo zůstat vaším uším skryto.

Také vám informace „Pojď ke mně dál nebo Jdi ode mne blíž“ nedává smysl a nevíte, co si s protichůdným sdělením počít? Pokud patříte mezi vysoce citlivé osoby, s velkou pravděpodobností se v takto nejasné situaci takzvaně odpojíte a budete po zbytek konverzace duchem nepřítomni. Nebo se časem od vlastních pocitů, emocí a potřeb trvale odstřihnete a budete je ignorovat. Stejně jako kdysi já. Stinnou stránkou vyvinuté empatie totiž bývá právě odpojení. Více prozradím ve svém osobním příběhu.

Pamatuji si, jak zmateně stojím a nevím, co dělat. Jako malá holka jsem tento pocit zažívala mnohokrát. Bavím se s mámou a něco mi říká. Rozumím obsahu jejích vět, ale zbytek mi nehraje. Vnímám úplně jinou atmosféru. Cítím směsici protichůdných emocí. V hlavě mi poskakují podivné myšlenky. Nemám však pocit, že by byly moje. Nic nekoresponduje s tím, co skutečně slyším nahlas.

Zmatení a odmítnutí

Které zprávě mám dát přednost? Té, kterou slyším podprahově nebo té, která je mi sdělována slovy? Zcela logicky se zeptám, abych si v celé záležitosti udělala jasno. Sotva otázku položím, okamžitě čelím obrovské vlně nevole. Úplně mě poráží. Zároveň z matčiných úst slyším nepřátelské věty, které se do mne zabodávají. Právě jsem totiž poukázala na něco, co mělo zůstat skryto. Píchla jsem do vosího hnízda, ale zároveň jsem se nedozvěděla nic, co by mi alespoň trochu vyjasnilo původní zmatek. A nádavkem všeho se cítím odmítnutá a pokořená.

Co přesně se stalo? Jako vysoce empatický člověk jsem obdržela informace s dvojím sdělením, s tzv. dvojnou vazbou. Něco jiného říkala slova, něco jiného tón hlasu a mámina řeč těla. Tento zmatek ještě umocňují máminy intenzivní emoce, které se podprahově linou místností a jsou v rozporu s jejími slovy. Asi největší úskalí způsobují myšlenky, které naskočily v mé hlavě. Nedokážu rozeznat, čí jsou.

Za svoji dovednost, za svůj vzácný dar čtení mezi řádky jsem však nebyla pochválena, ale naopak odmítnuta. Jako malá holčička této situaci zcela logicky vůbec nerozumím – to, že někdo falešnými slovy maskoval pravou skutečnost, nakonec začnu vnímat jako svoji vinu. „Možná se mi to celé jen zdálo a ta nenormální jsem tu já,“ napadá mě nakonec.

Rodinné minové pole

Co se děje dál? Atmosféra v mém okolí je dlouhodobě nehostinná. Dospělí žijí plně ponořeni do svých potíží a starostí, na zbytek nemají sílu, nadání ani chuť. Když nemám nikoho, kdo by mi s vnitřním zmatkem pomohl, pomůžu si sama. Zachovám se jako velká holka a moje hlavní heslo zní „Kdo se moc ptá, moc se dozví.“  Vše, co cítím a vnímám okolo sebe, tedy využívám hlavně k tomu, abych věděla, jak se co nejopatrněji pohybovat na rodinném minovém poli a v ideálním případě se vyhnout všem hrozícím konfliktům.

Stala se ze mne uzavřená, podivně komunikující holčička. Občas si vynucuji drobné radosti a urputně se snažím nepřijít o zbytek dětské hravosti. Jenže co si počít s tím vším, co v sobě vnímám? Aniž bych si své rozhodnutí uchovala v paměti, začala jsem se svým vnitřním světem zacházet selektivně. Rozdělila jsem význam informací na ty, kterým se věnuji přednostně, a na ty, které nezasluhují pozornost.

Druzí mají přednost

Nejdůležitější pro mne začaly být poznatky o ostatních. Stala se ze mne studnice plná pokladů. Věděla jsem, co si kdo myslí, co cítí, co má rád, jaké má potřeby. Měla jsem pečlivě zmapované přístupy, bolavá místa a schovaná zranění všech lidí okolo sebe. Věděla jsem, že základem mého přežití je vycítit, co okolí chce, a vyhovět tomu. Moje nová mantra a základ všeho byla: „Ostatní mají v mé hlavě a v celé mé existenci jednou provždy přednost.“

Proč vám tento příběh vyprávím? Všichni si do dospělosti neseme určité vnitřní nastavení z našich dětských let, které si mnohdy vůbec neuvědomujeme. Svoji vnitřní komunikaci a její priority používáme automaticky. Někdy je takové užití laskavé a přínosné, jindy nemusí pro náš život znamenat velkou výhru. Jenže pak před námi stojí dospělost se všemi našimi plány a tužbami, a vnitřní nastavení z dětství se může stát zdrojem potíží. To, co nám v dětství pomáhalo, nás rázem brzdí, a někdy nám přímo hází klacky pod nohy.

Jak vznikala naše přesvědčení

Aby se nám žilo s lehkostí, potřebujeme přijmout minulost. Abychom ji mohli opravdu přijmout a ne si na to jen hrát, je důležité jí rozumět. Proto má pro každého smysl, podívat se na to, jak ta naše dnešní přesvědčení, bloky i potřeby vlastně vznikaly. Pak postupně přijdeme na to, jestli jsou opravdu naše, nebo ne.

Empatické a intuitivní dary také potřebují naši laskavou pozornost a zájem. Každý dar má nejen přínosné stránky, ale i ty stinné. Empatie tak pro nás může být laskavou nádhernou soucitnou podporou, nebo se v určitou chvíli může stát závažím na našem srdci.

Přijetí empatie

Empatie poskytuje neviditelné informace o ostatních lidech. Tyto informace s dvojím sdělením jsou pro mnohé z nás samozřejmostí. Jejich skutečnou hodnotu si ale jako děti málokdy uvědomujeme. Jen velmi zřídka jsme vyrůstali v prostředí, které si s nimi vědělo rady a dokázalo nám přiznat, že to, co čteme mezi řádky, je správné. A my sami jsme je začali používat spíše k naší obraně než ku prospěchu. Spíše k tomu, abychom ve svém prostředí zapadli a nevyrušovali, namísto toho, abychom byli sami sebou, natož abychom vynikli.

Empatie je základem a podstatou soucitné komunikace. Tím, co z nás dělá milující laskavé lidi. V přirozeném laskavém nastavení vůči nám i všem ostatním obohacuje každodenní život. Je ale nesmírně úlevné užívat empatii svobodně.

A jak to bylo dál? O zbytek příběhu se podělím v dalším článku.