Hanko, jsi hrozná! aneb nikdo nemá rád ty, co mají pravdu

„Hanko, jsi hrozná! To je s tebou strašný!“

„Proboha proč? Co jsem udělala?“

„Nic, jen jsi měla zase pravdu.“ Občas k tomu vzduchem nebo i nahlas přistála věta: „Jo a nikdo tě za to nemá rád.“

Také s vámi blízcí vedou podobný absurdní rozhovor? Také se místo ocenění nebo díku za pomoc dočkáte podivného vyjádření, které ve vás vyvolává svíravou úzkost, že jste nedostateční nebo že jste blízkým cosi nechtěně provedli? Zažívala jsem to léta a s různými lidmi.

Nevěděla jsem si s tím rady. Nejprve jsem se odnaučila prozrazovat své nevyžádané pohledy na věc. Výtky na moji hlavu zůstaly. Později jsem přidala pevnou kontrolu všeho, na co myslím nebo komu a co sděluji.  Ani to nepomohlo, spíše to připomínalo přímou jízdenku do soukromého pekla. Kontrolované sdělení bylo zavádějící, neupřímné a mátlo úplně všechny.

Podivný štípavý pocit zůstával. Něco je se mnou špatně, když přes všechnu urputnou snahu neumím pomoci druhým “správně”.

Až mi to jednoho dne došlo… Proč za mnou tedy chodí? Proč je zajímá můj názor? TOHLE je jejich způsob ocenění, že vidím věci jinak. TOHLE je jejich způsob sebepřiznání, že v jejich očích Hanka vidí „lépe“ než oni.

Až pak jsem začínala rozumět. První problém je v tom, že netuší, jak mi poděkovat. Nebyli jsme k tomu vychovaní, neumíme přirozeně oceňovat druhé. Vždyť málokdy umíme ocenit i sami sebe. A tady byl schovaný ten druhý  problém – můj. Neviděla jsem se. Neznala jsem se. Nedůvěřovala jsem si. V pohledu na sebe jsem byla plně odkázána na soud druhých. Na jejich hodnocení, pochopení či přijetí. Škodlivý a zároveň velmi přirozený návyk jsem měla, stejně jako všichni ostatní, naučený od malička.

Prožila jsem léta v sebehodnocení s nafasovanou šablonou od lidí, kteří byli úplně jiní než já. Bez práva vidět se vlastníma očima Mylně jsem se udržovala v přesvědčení, že to, jaká jsem a co vnímám, je buď špatně, nebo vlastně neexistuje. Trápila jsem se, že se odlišuji, místo pomoci škodím a nedokážu být více jako oni.

Nezměnilo se to ze dne na den.  Neprozřela jsem jedním uvedeným uvědoměním. Ale učinila první krok a postupně jsem uvolňovala kousíček po kousíčku sevření cizích šablon z mé duše. Zároveň jsem polehoučku přijímala vlastní právo vnímat a uznávat svět podle sebe.  Odvážně i nesměle jsem nastavovala nové hranice a pravidla mého vlastního bytí.

Časem se můj pocit při pomoci druhým změnil. Nenápadně se uvnitř mně rozšiřovalo tušení, že asi nebudu škodlivá obluda, ale spíše vnímavá bytost a empat. Přijmout nové převratné sebehodnocení byl pro mne překvapivě těžký úkol.

A víte, jak odpovídám na podobné „chvály“ nyní? „Děkuji. Jsem ráda, že ti má rada pomohla a prosím, zkus mi za to poděkovat trochu jinak.“