Lehkými kroky k zodpovědnosti

Jako malá holka jsem často přemýšlela, jaké to bude, až budu konečně dospělá. Trápily mě věty: „O tom nerozhoduješ, nejsi dospělá.“ nebo „O to se nezajímej, to je věc dospělých“.  Dospělost jsem měla spojenou s vytouženou zodpovědností, kterou představovala svoboda spojená s rozhodováním o sobě. Těšila jsem se, že si konečně budu moci dělat to, co doopravdy chci a jak chci.

V dospělosti mě pak asi nejvíce překvapilo, že dospělí mnohdy jenom jako dospělí vypadají a jen málokdo z nich to se svojí zodpovědností myslí opravdu vážně. Někteří s ní nakládali jako s nepotřebnou obtěžující věcí, která jim brání v radosti a spokojenosti v životě. Někteří ji předávali do rukou ostatních, jiní dělali, že ji nevidí. Další ji využívali jako prostředek k získání výhod nebo moci. Mnoho inspirativních vzorů jsem kolem sebe neviděla. A došlo mi, že ve skutečnosti jen velmi nepatrné množství lidí dělá to, po čem skutečně touží.

Plnou parou ke „štěstí“

Navzdory všem těmto zjištěním jsem věřila, že i tak konečně nastává chvíle, kdy mám svůj život ve vlastních rukou a mohu si dělat to, co chci. Rozhodla jsem se být nesmírně zodpovědná. Vzala jsem zcela vážně společenská očekávání a naplánovala jsem si zodpovědný přístup k životnímu naplnění, ke svobodě a vlastnímu štěstí. Snažila jsem se ze všech sil. Přebírala na sebe zodpovědnost s plným nasazením. Zodpovědnost jsem však měla spojenou především s naplněním očekávání a potřeb druhých lidí. Zaměnila jsem své vlastní žití v zodpovědnosti, za žití života podle představ ostatních. Degradovala jsem se do role vykonavatelky nevyslovených i hlasitě požadovaných cizích přání. Moje zodpovědnost se proměnila v kouli u nohy, která mě stahovala dolů. Čas na svobodné prožívání vlastního života se přes seznam povinností a cizích přání, které se na mne valily ze všech stran, vzdaloval mílovými kroky.

Zodpovědnost k sobě 

Dnes si svoji zodpovědnost hýčkám. Má současná zodpovědnost je spojena s mým srdcem, láskou k sobě i všem ostatním. Už vím, že nejsem zodpovědná za druhé a jejich život. Že to nemám těžší nebo lehčí, a proto nejsem povinna něco dělat, nebo se něčeho vzdávat. Už vím, že nezodpovídám za to, jak se druzí cítí, jak myslí nebo jak žijí. Vím, že i přes veškerou snahu nemám nad mnoha věcmi kontrolu a mohu ovlivnit jen svůj přístup, nikoliv výsledek. Zažila jsem vícekrát, že pravá zodpovědnost dává našemu životu hluboký smysl, a je na míle vzdálená lehkovážnému dělání si, co chci.

Dnes je zodpovědnost má drahá přítelkyně, která mi pomáhá svobodně přijímat závazky, které jsou v souladu s mým srdcem a v rovnováze s okolním světem. Považuji za snadné svobodně zvoleným závazkům dostát a naplnit je. V neposlední řadě jsem též zodpovědná za svoje životní podmínky a způsob, jakým se o sebe a svůj život starám.

Zodpovědnost jako právo, jako nezávislost, jako svoboda

Svoji zodpovědnost mám zároveň spojenou s právem určit si vlastní hodnoty a žít podle nich v souladu se svým srdcem, aniž bych tím omezovala nebo poškozovala ostatní. Moje zodpovědnost se zároveň velmi úzce prolíná s nezávislostí a autentičností, která mi umožňuje být sama sebou přesně taková, jaká potřebuji v danou chvíli být. Má zodpovědnost mě vede i k laskavé pokoře k cestě ostatních. K víře, že i oni si zvládnou se svým životem poradit nejlépe sami podle sebe.

 Nevím, jak se můj vztah k zodpovědnosti v budoucnu opět promění. Jaké nové úhly pohledu spatřím. Věřím však, že naše láskyplné partnerství bude plné lehkosti a odpovědnosti.