fbpx

Vězení vlastních přesvědčení – co ti dlužím a co dlužíš ty mně?

29. ledna 2021

Probudila jsem se obklopená mlhou. Připadám si jako za závojem. Svět je rozmazaný a já se v něm nechci orientovat. Škoda, už musím vstávat.

Takto někdy vypadá mé ráno. Den, kdy si nechci přiznat pravdu. Konfrontovala jsem se s nějakou událostí a přeji si, abych to byla já, kdo za nic nemůže.

Ukazuje se mi situace, kde jsem nerespektovala vlastní hranice. Vydala jsem se za mez, která pro mě byla prospěšná. Dokonce jsem překročila i hranici meze únosné. Chvíli trvalo, než mi autopilot oznámil, že cesta vytyčeným směrem není volná. Chvíli trvalo, než jsem našla odvahu podívat se, kam se to vlastně řítím.

Můžu se ujišťovat v přesvědčení, že jsem dobrotivá altruistka, která byla využita. Můžu začít vidět na druhém spoustu chyb a nedostatků. Můžu ho obvinit, že zneužil mé laskavosti. Možná mám na všechna tato tvrzení právo, ale v jak velké míře?

Beru si svou půlku zodpovědnosti za společnou komunikaci. Jdu se zabořit do vlastních vnitřních přístupů a hledat odpovědi na otázku, jak jsem se v této nezáviděníhodné konstelaci ocitla. Co to o mně ve skutečnosti vypovídá?

Jsem přesvědčená, že druhým něco dlužím

Při prvním prozkoumání problému mi dochází, že se stále ještě zcela nedokážu zbavit představy, že ostatním něco dlužím. Tentokrát ve spojitosti, že jim mám být oporou a odvděčit se za to, že se mnou komunikují. Prapodivné přesvědčení, že ostatním něco dlužím, mám snad napříč věky. Vím, jak u mne vzniklo, vím proč, ale občas mě překvapí souvislost, ze které na mne vykoukne. Opatrně narovnávám nově odhalený úhel svého vnitřního nastavení. Prohlížím si spojitosti a přežité myšlenky a postoje s úlevou nechávám odplynout ze svého života.

Můj tip: Je celkem pravidlem, že vám při vnitřní komunikaci obvykle přijde na mysl nejprve zástupný problém, který jen odvádí pozornost a maskuje skutečnou podstatu vašich obtíží. Možná má souvislost, nebo je zcela jiný. Opravdová příčina toho, co se děje, bývá schovaná pod tímto hlasitým předvojem. Rozdíl poznáte. Skutečný „spouštěč“ není vtíravý a neodbytný a vaše reakce na něj není přehnaně emotivní, nese se spíše v jemnějším duchu, v citovém pohnutí.

Abyste opravdovou příčinu snáze uviděli, nejprve se uzemněte a spojte všechny svoje části k sobě do středu, do vašeho srdce. Spojeni v srdci se zeptejte, zda se jedná o skutečnou podstatu vašich současných potíží. Co se vám má opravdu vyjasnit? Co to ve skutečnosti znamená?

Jsem přesvědčená, že druzí něco dluží mně

Pod představou, že ostatním něco dlužím, zároveň objevuji další zvláštní přesvědčení. Ve skrytu duše trvám na tom, že ostatní něco dluží mně. Že jim dávám něco, co oni nemají. Úhel pohledu na svět, který mám jenom já. Mou schopnost vidět pod povrch věcí i tam, kam ostatní nemají přístup ani odvahu se dostat. S rozčarováním si přiznávám, že to ode mě nedostávají tak úplně zadarmo. Osvobozuji se proto i od tohoto vnitřního dogmatu a s láskou a laskavostí narovnávám vlastní přístup.

Můj tip: Pocit, že nám svět něco dluží, patří k jedněm z nejčastějších. Ve spojitosti s přílišným „rozdáváním se“ je překvapivý, ale přesto tam je.  Možná to zní to zvláště, ale vždy máme nějaký svůj důvod.  Odměnou a velmi dobře skrytým motivem může být například potřeba pochvaly nebo potřeba potvrzení od ostatních. Toto vnitřní nastavení spojené s mnoha očekáváními dokáže udělat velkou neplechu, protože nám bere svobodu a odebírá sebehodnotu, protože nás nutí, podřídit se zpětné reakci našich bližních.

Rozplynutí tíživých přesvědčení 

V zápětí cítím velkou úlevu. Energie překvapivě rázem poskočila nahoru. Svět se vyjasnil, mlha se rozplynula. Mé hranice se samy přirozeně přenastavily. Už vím, jaké budou mé další kroky. Mohu s lehkostí a rozvahou proměnit naši komunikaci, aby v ní nebylo vítěze ani poraženého. Další smělý krok ven ze hry na padouchy a dobroděje, na oběti a viníky.

Cesta urovnávání vlastních vnitřních přístupů je dobrodružný proces. Všichni máme přirozenou tendenci schovávat se před viděním obrazů, které by narušily staré pořádky a ukázaly směrem k nám. Je nesmírně obtížné podívat se do temných zákoutí našich přesvědčení. Nejtěžší bývá pohled ve chvíli, kdy jsme skálopevně přesvědčeni, že děláme správné věci správným způsobem. A pak nás překvapí, když někdo náš pohled nasvítí z jiné strany. Někdy je to jen drobné světélko do tmy, jindy oslnivá rána mezi oči.

Když najdeme opravdovou kuráž a budeme k sobě laskaví a velkorysí, dokážeme nesoudit sami sebe, zvládneme pak s lehkostí překročit stín iluze v podobě konání dobra, které se otočilo proti nám. Vždyť je v pořádku, že rovnováha může být vychýlena jakýmkoliv směrem. Je přece lidské nemít v sobě všechno v rovnováze, je ale hrdinské postupně se do rovnováhy uvádět.

Miluji svoji cestu k vnitřní stabilitě a rovnováze. Přináší mi do života lehkost, radost a svobodu. Hodnoty, které za občasné zamlžené ráno stojí.

Další články

Lehkými kroky k zodpovědnosti

Lehkými kroky k zodpovědnosti

Jaká malá holka jsem často přemýšlela, jaké to bude, až budu konečně dospělá. Trápily mě věty: „O tom nerozhoduješ, nejsi dospělá.“ nebo „O to se nezajímej, to je věc dospělých“.

Máme si schovat svůj názor?

Máme si schovat svůj názor?

Nedávno jsem byla konfrontována otázkou: „A ty neřekneš, co si myslíš?“   Na chvilku se zamyslete, jak to máte vy. Častěji říkáte nebo neříkáte to, co si opravdu myslíte?Někdy své názory říkáme nevyžádaně a nepatřičně. Jindy zase ani na přímou otázku neodpovíme....